Co mají rodiče naučit své děti
Máme své děti naučit jíst příborem a hymnu?
Někdo si pořizuje dítě jako doplněk. Jiný pro své rozptýlení, další pro udržení partnerského vztahu, a jiný třeba jen proto, že už má sportovní auto a psa, tak teď ještě to dítě.
Jenomže rodičovství tu není pro soukromé libosti rodiče, ale má nenahraditelný význam pro společnost (aby ta udržela svou kontinuitu). Roli základu existence civilizace může ale plnit jen tehdy, budou-li rodiče učit své děti, jak obstát v našem složitém světě a jak co nejlépe přispět k jeho plnosti smyslu. A tak není ani tak moc podstatné, jak drahé botičky děťátko nosí, jak vybrané jídlo baští ani na kolika zahraničních dovolených vlezlo do moře, kolika řečmi se domluví nebo kolik různých kroužků vystřídá. A už vůbec tu rodiče nejsou od toho, aby dětem koupili, co jim na očích uvidí, aby své potomky zahrnovali dárky a dopřávali jim well-being či aby ve školách bojovali za odstranění známek, soutěžení a domácích úloh. Takový boj je totiž přesně proti zájmům dětí. Protože jejich celý dospělý život přece bude plný známkování, soutěžení a domácích a jiných úloh.
Úkoly pro rodiče nestanoví zákon nijak zvlášť podrobně – občanský zákoník jen praví, že rodiče mají být svým dětem příkladem. Knihy o mateřství, otcovství a rodičovství obvykle neříkají, oč má rodič usilovat, ale jak má vařit sunar, zavinovat dítě a co potřebuje nakoupit do šestinedělí. Vychovala jsem dvě děti, má hlava je plná šedivých vlasů, a než vyjde další číslo tohoto časopisu, nejspíš už budu babičkou. Tak můžu aspoň za sebe vyjmenovat, co mají rodiče naučit své děti.
- Že nejsou na světě sami a že se musí naučit se o věci dělit s ostatními, spolupracovat s nimi a táhnout za jeden provaz, respektovat názory jiných a chápat, že jiní lidé mají jiné životy, jinou zkušenost, jiné zájmy a jiné priority.
- Že existují hranice, za které se nemá šlapat, jinak následuje trest/ponaučení/bolest/škoda. Že ty hranice určují nejprve rodiče a ostatní dospělí, později škola, společenské okolí, pak stát a posléze, v dospělosti, člověk sám sobě. Protože kdo se nenaučí respektovat hranice, ten si nedokáže uložit úkol a ani se nepřiměje ho dokončit.
- Že život mi nedá vše, na co si ukážu. Že se musím poprat o to, co chci, že nic není zadarmo, ale že někdy ani při vynaložení všech sil se nemusí úspěch dostavit. A dítě, později dospělý, to musí pochopit, smířit se s tím, zpracovat to a jít dál. Protože neúspěchy jsou součástí života a bez nich se nedá zrát, růst, žít a pracovat.
- Že je dobré si říct o pomoc a nechtít všechno přemoci sám, neboť na některé úkoly jeden nestačí. Protože kolem nás žijí lidé, kteří jsou povětšinou dobří, prosbu o pomoc neodmítnou a pomoc na oplátku opětují. A že navzdory tomu všemu je člověk na světě nakonec vlastně sám a musí svou samotu zvládnout.
- Že je dobré mít něco na práci a něčím se zabývat, o něco se starat, o něco usilovat, pozorovat, jak to roste a plodí, aby měl radost z hotové věci a z dobře vykonané práce, což mu dá smysl života a všeho konání. A že je čas aktivit a práce, a čas odpočinku, a že není radno obojí zaměňovat, jinak duše nebo tělo trpí.
- Že je nutné někoho milovat, na někoho se těšit, někomu se svěřovat a s někým sdílet radosti a štěstí, ale i bolesti, trampoty a nepohody, protože sdělená radost je radostí dvojnásobnou, zatímco sdělená bolest bolestí poloviční. A že je fajn mít rád i sebe a čas od času se odměňovat tím, co člověku dělá dobře.
- Že je třeba přemýšlet o vlastních činech a zpytovat svědomí, zda ty činy byly dobré, zda někomu neublížily, a pokud ano, je nezbytné to napravit, aby měl člověk klidné spaní a nebudili ho kostlivci ve skříni a černé svědomí. A že i nejhorší hříchy je možné odčinit, největším nepřátelům je možno odpustit a s největšími odpůrci je možno se smířit.
- Že se nemá lhát (i když každý lžeme aspoň osmkrát denně), že se nesmí krást a že každá věc někomu patří a že je nemorální věci brát jiným. A že je vůbec spousta věcí, které jsou nesprávné a nemají se dělat ani potmě, protože očerňují duši, a že ublížit lze slovem i pohledem. A že výčitky svědomí a špatné pocity jsou velmi užitečné, protože ukazují, že jsme sešli z té správné cesty.
Možná byste přidali vlastní doporučení. Podobně jako Robert Fulgum, který se všechno důležité naučil už v mateřské škole: Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří... Když někomu ublížíš, řekni promiň. A taky že láska je silnější než smrt a smích je jediným lékem na zármutek. Ale já si myslím, že tohle všechno je třeba se naučit už v rodině. Protože rodina je základem, z něhož jsme každý vyšli a do kterého se znovu a pokaždé jako do hnízda vracíme. A tenhle úkol mají na bedrech právě rodiče, protože to za ně nikdo neudělá. A kdo si myslí, že se to dá nějak okecat nebo ulehčit, tomu se to nakonec na vlastních dětech vymstí.
Psáno pro Deník TO